"No jo no, tak běž ať chudák nečeká tak dlouho" usmála se a už jsem jen viděla jak mi mává na rozloučenou.  

"Ale mami." ještě jsem si na něco vzpomněla " víš že jdeme se Stevem dneska do kina." vzhlédla od snídaně a kývla hlavou na souhlas.  

"Ale to ví že, že vím tak už běž prosím tě" a usmála se. Tak jsem teda zabouchla dveře a běžela jsem po schodišti k vchodovým dveřím. Byly už trochu pootevřené tak jsem do nich trochu strčila a už jsem venku uviděla Steva, jak stojí u branky a kouká se na hodinky. Vzhlédl ke mně a já jsem uviděla jeho hnědé oči za jeho brýlemi. Dneska byly stejné jako vždy, jen jsem pod nimi zaznamenala kruhy pod očima, asi zase celou noc hrál hry na počítači. My se Stevem jsme přátelé už od školky, s nikým jiným jsem si nikdy tak nerozuměla jako s ním. Brala jsem ho vlastně jako by byl můj brácha a já jeho ségra. Byli jsme prostě nerozluční přátelé a nic nás nemohlo rozdělit.  

"No konečně, co ti dneska tak trvá?" na tu otázku jsem čekala a místo odpovědi jsem udělala úšklebek. 

"Taky ti přeji Dobré ráno" řekla jsem ironicky," hele omlouvám se ale dneska nějak nestíhám". 

"Jo to je dobrý, ale musíme si pohnout jinak to na autobus nestihneme a nerad bych měl rozcvičku už po ránu" a zívl u toho. 

"Že ty jsi včera zase do noci hrál hry na počítači?!" otevřela jsem branku a vyšla na chodník. A až teď jsem si všimla jak krásné je dneska počasí, slunce hřálo a mohlo být už 20 stupňů, možná i víc. Na to že bylo jaro, tak byl překrásný den a nad hlavou nám šuměli listy v korunách stromů.  

" Ty jsi teda detektiv. Měla by ses dát na policajtku" řekl Steve. Podívala jsem se na něj a usmála. 

" Jo já jo? By se mě chudáci báli." zasmáli jsme se. 

"Ne to ne" řekl jemným hlasem a usmál se na mě. Steve měl malý rty ale měl krásné bílé zuby. Obličej měl spíš ve tvaru oválu, ale pleť měl jasně bílou a někdy mi připadal jako upír. Byl vyšší než já aspoň o 10 centimetrů a byl štíhlý, ale že by měl sport nějak v lásce, to se říct nedá. Jeho život byly jenom hry. Ale byl to ten nejlepší kámoš, kterého jsem mohla mít. Jeho světlé vlasy zářily dneska v těch slunečních paprscích až to bolelo do očí. 

Usmála jsem se na něj. " A jak to vlastně jde s Isabelou?" zeptala jsem se ho. 

" Hele nedělej si ze mě prdel hned po ránu jinak tě zlechtám"" zasmál se.  

"To by sis mohl zkusit." řekla jsem a bouchla ho pěstí do ramene.  

"No tak když to nepůjde po dobrým..." vzal mě za ruku a začal mě lechtat po celým těle, smála jsem se jako blázen, nepřestával a já jsem nakonec musela přiznat prohru. 

"Vzdávám se, vzdávám se!" křičela jsem a slzy ze smíchu mně tekly po tváři. 

"Já ti to říkal, neměla sis začínat."  naposledy se zasmál a nechal toho. 

"Ale kdyť Isabela není tak špatná." dodala jsem ještě ze srandy.

"Chceš ještě jednou?" a zasmál se taky. 

" Ne, to je dobrý už tě nebudu škádlit. " řekla jsem. Isabela Cornwollová byla naše spolužačka chodila do vedlejší třídy a strašně letěla po Stevovi. Ale bohužel nebyla to zrovna ta nejhubenější holka a byla a jí trochu víc trhlá. Steve vlastně zatím neměl žádnou holku a abych pravdu řekla, já žádného kluk taky ne. Vystačili jsme si se sebou a to nám vyhovovalo. 

Když už jsme seděli vedle sebe v autobuse, všimla jsem si, že autobus je vlastně dneska skoro prázdný kromě jedné starší paní s pejskem, kluka s kapucí a nás. Ten kluk s kapucí,…neviděla jsem mu do tváře ale podle vyhrnutých rukávů, jsem viděla, že má ruce potetované různými nápisy a obrázky, připadal mi něčím zvláštní. Šťouchla jsem do polo rozespalého Steva...